Směry homeopatie

1) Klinická homeopatie

(částečná synonyma - symptomatická homeopatie, organotropní homeopatie, homotoxikologie, fyziologická regulační medicína, homeopatická terapeutika)

Nejjednodušší způsob využití principu podobnosti při léčbě. Terapeutická práce je více zaměřena na diagnózu, patologický projev nebo orgánový systém než na individualitu pacienta. Ve výuce a v praxi převažuje používání „homeopatických kuchařek“ nazývaných homeopatická terapeutika. Ke každé diagnóze, patologickému projevu nebo orgánovému systému je přiřazena skupina homeopatických léků, z nichž si pak lékař vybírá ten nejvhodnější, nejpodobnější projevu nemoci u pacienta. Je to způsob práce vhodný do běžné ordinace, do běžné veterinární praxe, umožňuje relativně rychlý výběr homeopatického léku.

Tento pohled na homeopatickou léčbu tvrdí, že stačí zhodnotit klinické symptomy pacienta a tak rozeznat homeopatický lék, který má tyto symptomy ve svém obraze. Proto název klinická homeopatie.

Homeopatické léky jsou zde předepisovány více na základě diagnózy např. lék na imunitu je silicea, lék na nežádoucí účinky po očkování je thuja, lék na úraz je arnika. Kromě jednoduchého vyhodnocení stavu po podání léku ( zlepšil/nezměnil/zhoršil) je těžké v tomto způsobu práce řádně vyhodnotit reakci na podané léky, zjistit co se vlastně děje, jaký lék zabírá, jak postupovat dál v logice homeopatické léčby. Chybí zde tzv. vedení případu. Hlavně pokud se používá více léků najednou (viz. polykompozita, polyfarmacie).

Na druhou stranu, s dobrou znalostí několika desítek homeopatických léků, může takto uplatnit ve své každodenní praxi homeopatii jakýkoliv veterinární lékař, na jakékoli léčebné pozici (obvod, prvoliniová ordinace, specialista kardiolog, dermatolog, atd.). K volbě homeopatického léku samozřejmě přispívá znalost celé anamnézy pacienta, často také znalost jeho sociálního prostředí, případně vyšetření kolegů specialistů. Pokud vše ukazuje „jen“ na funkční potíže, upřednostňuje se homeopatická léčba.

Současně je to vhodný způsob práce v chovech hospodářských zvířat, kde při homeopatické práci do popředí jednoznačně vystupuje diagnóza, současně je upozaděná individualita zvířete. Pracujeme se souborem zvířat, ne s jedním jedincem. Individualizace pak probíhá na úrovni stáda, skupiny zvířat.

Součástí klinické homeopatie je používání tzv. polykompozit (směs více homeopatik), zaměřených na určitou diagnózu, patologický projev nebo orgánový systém. Všechny léky v polykompozitu mají ve svém homeopatickém obraze indikaci k danému problému. Tato tzv. homeopatická polyfarmacie může být individualizovaná (sám lékař zvolí a podá směs homeopatických léků) nebo neindividualizovaná (směs homeopatických léků je připravena firmou včetně doporučení jakou oblast či nemoc ovlivňuje). Pokud jsou směsi homeopatických léků předepisovány rutině, působí ve většině případů pouze paliativně nebo dokonce s minimálním účinkem, opravdu kurativních účinků se dosáhne málokdy.

I v tomto způsobu práce tedy platí: „similia similibus curantur – podobné léčí podobné“. Aby jakákoliv homeopatická léčba byla skutečně účinná, je prostě nutná individualizace každého případu. Tzn. odebrání co nejvíce informací týkajících se problému pacienta a zpracování případu s pomocí dostupných prostředků (terapeutická příručka, repertorium, materia medika). Výsledkem tohoto „odebrání případu“ je pak více homeopatických léků indikovaných k danému problému. K vybrání těch zásadních s opravdu léčebným vlivem musí být využity výrazné charakteristické symptomy. Takto používaná individualizovaná polyfarmacie více naplňuje princip podobnosti a jednoznačně se s ní dosahuje lepších výsledků.

2) Klasická homeopatie

(částečná synonyma kentiánská homeopatie, unicistní homeopatie, individuální homeopatie, konstituční homeopatie)

Jednoduše řečeno jde o hledání a podání jednoho léku v čase tzv. similima.

Při předepsání homeopatického léku se v nejvyšší možné míře bere v úvahu celý pacient; léčba většinou probíhá na všech úrovních – fyzické, emocionální, mentální. Je zde nejvíce naplněna poučka „léčím pacienta, ne nemoc“.

Veterinář homeopat se snaží díky velice podrobné anamnéze (kompletní zdravotní anamnéza, vlastnosti fyzické, tělesná konstituce, povahové charakteristiky, postavení v lidské rodině, základní vzorce chování v různých situacích….) pochopit životní a zdravotní situaci zvířete a následně přiřadit odpovídající homeopatický lék. Kromě zjištění anamnézy (tzv. odběr případu – case taking), patří do homeopatické práce analýza, repertorizace, práce s rodinami léků.

Správně vybrané a podané homeopatikum (similimum) harmonizuje vnitřní stav zvířete, stimuluje nespecifickou imunitu a tak dochází ke změně stavu zvířete ve směru ke zdraví. Similimum působí, jak léčebně, tak následně i preventivně, dochází k posílení organismu na všech úrovních. (Preventivní působení homeopatika není totožné s preventivním podáním).

V klasické homeopatii je co největší snaha léčit celého pacienta, nesoustředit se jen na jednotlivé orgány, nesoustředit se jen na patologii. Základem je filozofický názor, že choroba vyvěrá z nejhlubších oblastí živé bytosti a směřuje k těm nejpovrchnějším. Jinými slovy, nejprve vzniká nesoulad na mentální a emoční rovině, tato nerovnováha postupně prostupuje celým jedincem, aby nakonec způsobila změny na fyzické úrovni a tak vytvořila symptomy nemoci.

Léčit znamená podat similimum, homeopatický lék, který ve svém obrazu obsahuje jak psychické symptomy, tak fyzické symptomy i symptomy choroby nemocného jedince.

3) Postklasická homeopatie

Jedná se o způsob homeopatické léčby, který byl vytvořen a je vyučován Českou školou klasické homeopatie.

Tato metoda se řídí stejnými zákonitostmi jako klasická homeopatie – podávání jednoho léku v jednom čase, ale je určitým způsobem propracovanější. Postklasická homeopatie rozčleňuje jedince kromě vrstev také na systémy (jedinec jako celek – holistický přístup), podsystémy (imunitní systém, dýchací systém, atd.) a jednotlivosti (konkrétní orgány). Na základě tohoto členění jedince se určuje co nejpřesnější směr léčby.

Hlavním cílem je harmonizace organismu po odstranění příčiny, takže zasahuje stejně jako klasická homeopatie nejen fyzickou oblast problému, ale i psychickou. Při zpracování případu vychází z analýzy více léků než v klasické homeopatii a je důležité je umět správně seřadit. Postklasická homeopatie pracuje s pojmem časoprostorová mapa, díky které se homeopatické léky řadí v závislosti na vývoji jedince, ale také na vývoji každé jednotlivosti či vývoji patologie.

Výběr homeopatik a jejich podávání je potom úzce spjat s tím, co chceme ovlivnit a jak chceme podpořit léčbu v závislosti na vývoji (postupujeme v čase nazpátek). Po kompletním projití jednoho léku se jde na další lék a kontrola, další odečtení stavu a zpracování se provádí po projití cca 3 léků (tj. zhruba za 3 měsíce).